S dobrodruhem Honzou o roční cestě po Asii a poznávání menšin

Lis 9, 2018
Cestopisy & rozhovory
5 0

Dnes pro vás máme rozhovor s cestovatelem, dobrodruhem a etnologem Honzou, který cestoval po Asii celých 13 měsíců. Vzhledem k oboru, který vystudoval, se hodně zajímal o specifická etnika v jednotlivých zemích. Při své cestě se snažil proniknout blíže k místním obyvatelům a poznat jejich kulturu, zvyky i život. Jak se mu to podařilo? Spojil příjemné s užitečným – stopoval, dobrovolničil, přespával i venku nebo v chrámech. Díky tomu měl spoustu výborných příležitostí pro seznámení se a zároveň na cestě ušetřil. O svých zážitcích z cesty a poznávání kultur se s námi podělil v dnešním rozhovoru.

Děkujeme, že jsi si na nás udělal čas a začneme zlehka: jak tě napadlo vydat se cestovat? Bylo to dlouhodobější přemýšlení nebo spontánní nápad?

Už delší čas jsem přemýšlel o tom, že bych někam dlouhodobě vycestoval, jenom se někde svobodně toulat s batohem a zažívat nová dobrodružství. Jako student jsem cestoval každé prázdniny a nějak mi cestování chybělo. Asi dva roky jsem se stále nemohl odhodlat, ovšem když mi v práci končila smlouva a oznámili mi, že dále mi momentálně mohou nabídnout jen spolupráci na částečný úvazek, jasně jsme věděl, že skončím úplně a konečně se vydám na vysněnou cestu. Základním bodem mělo být Thajsko a Kambodža. Thajsko proto, že o něm lidé v mém okolí mluvili v těch největších superlativech a Kambodža tou dobou asi nejvíc kvůli tomu, že jedna moje spolustudentka z VŠ založila v Kambodže neziskovku, která buduje školy a mě hodně zaujaly její fotky na facebooku. Nakonec jsem strávil nejvíc času v Thajsku a v Malajsii, protože Malajsie má nejjednodušší vízové podmínky, byli tam milí lidé a je tam levno diky čemuž se mi tam hezky žilo.

Které země jsi v Asii navšítvil a jak dlouho jsi cestoval?

Navštívil jsem Thajsko, Laos, Vietnam, Kambodžu, Malajsii a Brunej. Cestoval jsem přesně rok a měsíc.

Jaký ty osobně vidíš smysl v cestování? A co dala cesta tobě?

Každá cesta mi dá nové rozhledy. Nejsem klasický turista a snažím se danou krajinu poznat po všech stránkách, nahlédnout do toho dobrého i špatného co se tam odehráva. Myslím, že jsem se například naučil být víc asertivní.

Cestuješ tak, že se snažíš hodně poznat místní kulturu, jak moc těžké je proniknout do blízkosti lidí v Asii? Jak vůbec vnímáš obyvatele Asie?

Někde těžší, někde lehčí. Pronikal jsem třeba tak, že jsem hodně dělal různé dobrovolnictví, například na organických farmách, v homestayích a v resortech. Takhle jsem třeba skvěle pronikl do blízkosti místních, když jsem dobrovolničil v takové zapadlé oblasti na západě Thajska na jedné nově vznikající organické farmě. Tak jsem poznal Thajsko úplně z jiného pohledu, než jako turista. Ještě lepší to bylo v severním Vietnamu, kde jsem dobrovolničil v homestay ve vesničce obývané etnickou menšinou Thay. Tam jsem úplně krásně splynul s místním životem. Další způsob je cestování stopem, to je někde snadné, třeba v Thajsku, Kambodže nebo v Malajsii, tam obzvlášť. V Malajsii bylo asi nejsnažší proniknout mezi místní, tam mě třeba i 2x lidi pozvali k sobě domů přespat, jen když mě večer uviděli kráčet venku samotného s batohem. Jedna rodina pak o mě dělala i velkou fotoreportáž na facebooku, jak u nich spal backpacker z České Republiky. V Malajsii byli lidé moc milí. Naopak třeba v Laosu nebo v severním Vietnamu lidé nebyli tolik otevření, ve Vietnamu se mě spíš jakoby i báli. To bych řekl, že je hodně těmi dlouhými roky komunismu, které je provázely. Dodnes jsou Laos a Vietnam jedny z posledních čtyř zemí, které sami sebe považují za komunistické.

Obyvatele Asie nemůžu celkově nějak paušalizovat. Mohl bych o nich říct, že jsou velcí rasisté, kteří mají docela pubertální mentalitu a vidí sami sebe středem světa. To je častý jev, ale rozhodně zdaleka neplatí o všech asiatech. Vždyť třeba v Malajsii spolu mohou v klidu přežívat v jedné zemi 3 národy – Malajci, Číňané a Tamilové (Indové) a v klidu spolu vychází. Trochu jiní jsou lidé v Thajsku, jiní ve Vietnamu a jinačí v Malajsii. Spousta lidí třeba tvrdí o Thajcích, že jim jde jenom o peníze a že se snaží turisty pouze obírat a vidí je jako chodící peněženku. Tohle jsou však řeči klasických masových turistů, kteří jezdí do hlavních turistických letovisek. Já třeba mohu říct, že jsem při stopování narazil na všemožné typy lidí, stejně tak, jako najdu všechny možné typy lidí i u Čechů.

Galerie

 

Která z etnických skupin, které jsi na cestě měl možnost poznat, ti přišla nejzajímavější svojí kulturou či zvyky?

Nejvíc mne asi zaujaly etnické menšiny v provincii Ha Giang ve Vietnamu. Ty žijí stále dosti tradičním životem, podobně také animistické etnikum Khmu z Laosu. Dále mne zaujalo barmské menšinové etnikum Karen, se kterými jsem se nesetkal v jejich rodné Barmě, ale v Malajsii, kam utekli jako uprchlíci před válkou. Jednalo se o velkorodinu, muž se svou ženou a dvěma dětmi, se kterými zároveň žili i jeho strýc s tetou. Dělal jsem u nich dobrovolníka na organické farmě, kterou obhospodařovali. Pomáhal jsem jim s různými pracemi na farmě a občas jsem i trochu pomohl jejich dceři do školy s angličtinou. Rodina mě doslova přijala jako vlastního člena. Bylo krásné sledovat, jak si všichni pomáhají. V okolí farmy byla větší komunita barmskych uprchlíků, vesměs etnika Karen a Cjin. Tato komunita byla křesťanská (Karenové jsou asi ze dvou třetin buddhisté a z jedné třetiny křesťané) a pozvala mne i na svou bohoslužbu, kde jsem měl mít svůj proslov. Někteří lidé tvrdí, že Karenové jsou jedním z těch etnik, které se nikdy nebude pořádně rozvíjet. Toto je zrovna názor, se kterým se já osobně neztotožňuju. U Karenů, mezi kterými jsem pobýval, se mi líbilo, jak pracovali na své angličtině. Oni většinou mluví dvěma jazyky – karensky a barmsky, to je pro ně takový international jazyk. Říkají, že chtějí umět komunikovat se zbytkem Barmy a stejným způsobem se chtějí dorozumívat i s celým světem a tak se chtějí naučit i anglicky. Tu angličtinu tedy berou jako takový vyšší level international jazyka. Jejich strýc uměl moc dobře anglicky, lépe, než spousta Thajců a mohl jsem si s ním popovídat o všem možném. Říkal mi, jak v karenské rodině často bydlí nějaký jejich příbuzný, který zůstal single. Zatímco Evropané, když jsou singl, hned vyrazí někde do světa. Asiati obecně moc nechápou, že někteří lidé cestují sami nebo že vůbec cestují. Třeba spousta Thajců, když mne vidělo někde kráčet samotného s batohem, si mě nedokázalo vysvětlit jinak, než jako někoho, kdo se ztratil a nemohli pochopit, že takhle sám cestuji záměrně, protože mě to baví.

Je některá ze zemí v Asii, která tě oproti očekávání překvapila vyloženě negativně a která naopak pozitivně?

Řekl bych, že mě možná trochu negativně překvapil Laos. Tam jsem měl místy docela kontroverzní dojmy. I přesto mám odtamtud taky nejlepší cestovatelské zážitky v životě. Pozitivně mně překvapila Kambodža. Doslechl jsem se spoustu různých mýtů o nevlídných Khmerech (Kambodžanech), kteří by jen žebrali a tohle se u mě moc nepotvrdilo. Naopak jsem potkával docela milé, přivětivé lidi a musím říct, že je fakt obdivuju, že vzhledem k tomu, jakým peklem si země prošla (diktatura Pol Pota a následně občanské války), se dokáží radovat a smát.

Co tě na Asii baví a co tě naopak štve?

Kdybych měl nějak jednoduše shrnout co mě baví, pojal bych to asi tak, že mě bavila celkově svoboda, kterou jsem měl při mém dobrodružném cestování. Nejvíc mě na nich štve jejich přístup k životnímu prostředí. Je úplně šílené, jak velké množství plastů použivají, každou věc dávají kolikrát do svého sáčku a pak všechny strčí do další plastové tašky. Dále znečišťování, odlesňování…setkávám se s názory, že za tohle jsou zodpovědní Evropané, že jim všechno tohle zavedli. To je do jisté míry pravda, ale spíš myslím, že je to i o tom, že sami Asiati přírodu ničí. Je třeba je edukovat, implentovat do škol i předměty jako je environmentální výchova. Také je třeba zavést nějaké spalovny plastů, aby všechno nekončilo v moři. Obávám se, že pokud EU zakáže jednorázové plasty, tak to oceánům zas až tolik nepomůže, protože drtivou většinu plastového odpadu produkuje právě Asie. Na druhou stranu jsem nedávno zaznamenal, že třeba v Malajsii už docela začinají řešit plasty, takže se postupně i v Asii začne v tomhle směru blýskat na lepší časy.

Dost lidí zajímá, jak je finančně možné dlouhodobě cestovat, jak jsi si financoval cestu ty?

Před odcestováním jsem měl hodně našetřeno a cestoval jsem dost low cost. Měl jsem jen drobounké pasivní příjmy, u České spořitelny jsem měl investiční fond konzervativní mix, který mi vydělával několik set Kč měsíčně. Pomohlo mi, že jsem dostal k Vánocům a k narozeninám všechny dárky od rodiny v hotovosti, kterou mi poslali na účet. Jinak jsem žil jenom z úspor. Vlastně jsem na pár dobrovolnických projektech dostal i drobounké kapesné, ovšem třeba jen 250 Kč za týden, což jsou zcela zanedbatelné častky. Na první pohled se může tohle svobodné dobrodružné cestování jevit jako takovéto kdy človek příliš neplánuje a žije jen přítomností. Ve skutečnosti jsem naopak musel dost myslet do budoucna kvůli penězům tak, jako málokdy v životě. Je třeba si vše pořád propočítávat, aby člověk neskončil na chodníku. Dělal jsem to tak, že jsem se vždy na chvíli upíchl na nějakém dobrovolnickém projektu, kde jsem měl výměnou za práci bydlení a jídlo zdarma. V Kambodže, když jsem asi 9 dní dobrovolničil v jednom zapadlém resortu mezi mangrovy s menší organickou zahrádkou, tak jsem za celou dobu vůbec nesáhl na peníze. Potom, když jsem cestoval, tak jsem si zase i mohl dovolit platit vstupné do významných památek a narodních parků. Všechno jsem si zařizoval sám, za celou dobu jsem se zúčastnil jen asi třech organizovaných výletů. Všude jsem cestoval buď stopem anebo lokální dopravou (vlaky, minibusy). Hodně jsem se stravoval levně na ulici. Během cestování jsem spal buď v levných hostelech, kempech nebo někdy i úplně na divoko venku. V Thajsku třeba i jednu noc v buddhistickém chrámu, což je také zajímavé i z hlediska poznávání místní kultury. Pokud člověk cestuje takto, dostane se i na průměrnou denní útratu cca 200 – 400 Kč.

Máš z cest nějaký zážitek, o kterém můžeš říct, že byl pro tvůj život významný nebo zlomový?

To by mohlo být spousta zážitků. Třeba moment, kdy jsem přistál v Bangkoku, když jsem poprvé vkročil do tropického deštného pralesa, když jsem se v Laosu v horách dostal do zapadlých vesniček, kde lidé snad poprvé v životě viděli notebook nebo když jsem vstoupil do legendárního Angkor Watu, podle všeho nejnavštěvovanější památky na světě. Možná nejvíc budu vzpomínat na některé příhody z Laosu. Jednoho dne jsem třeba přijel do jedné vesničky zrovna, kdy v ten den platil zákaz vstupu lidí z jiných vesnic. Jako cizince se mně to zprvu netýkalo, na ubytování i v obchodech byli rádi, že jim udělám útratu. Ovšem pak jsem potkal místňáky, kteří na mně zle křičeli, jakoby mně chtěli ublížit, což jsem fakt nechápal a měl jsem dost strach. Naštěstí jsem v zápětí potkal Laosanku, která uměla anglicky a vysvětlovala mi to. Ona sama prý měla podobný problém, protože tam také v ten den přijela odjinud a nevěděla o tom. Stačilo zbytek dne strávit v chatce, kde jsem bydlel a pak už nebyl problém. Krátce na to následoval v Laosu úplně nejhorší moment, když mi ukradli příruční batůžek, ve kterém jsem měl notebook a tablet. To byly naštěstí jediné dvě cennosti. Všechno ostatní jsem měl jinde. Všem cestovatelům radím mít všechno různě přerozdělené. Štěstí v neštěstí, že se mi to stalo ve městě Luang Prabang, kde je turistická policie, která umí alespoň trochu anglicky a ti mi po náročném boji vystavili protokol v angličtině pro pojišťovnu. Díky pojistce jsem dostal 8 000 Kč, za 5 tis. jsem si pak koupil ve Vietnamu nový notebook a 3 000 Kč jsem si nechal na cestování, takže jsem na tom nakonec i trochu vydělal.

Jaké to je vrátit se po takové době zpátky do ČR? Co vnímáš jinak (ať už pozitivně nebo negativně), co tě překvapilo a jaké byly pocity z návratu?

Ten návrat byl docela šok, ale čekal jsem že bude možná i větší. Co byl obrovský nezvyk, že mi všechno přišlo takový hrozně mrtvý. Svuj trip jsem zakončil v Malajsii, v Kuala Lumpuru, kde to i v noci za tmy žilo. Vlastně se brzy stmívalo, takže už v podvečer za tmy všechno otevřené. Nijak mě ale nenapadá něco, co by mě nějak fakt extra překvapilo.

Co děláš teď a plánuješ nějaké další cesty?

Připravuju výstavy fotek ze svých cest ve svém rodnem kraji (Nové Město nad Metují, Dobruška), zvažuju dlouhodobý dobrovolnický pobyt v Moldavsku. Tam bych tentokrát pobýval celou dobu na jednom místě a pracoval s dětmi, které jsou v krizových situacích.


Děkujeme moc za obsáhlý a zajímavý rozhovor a přejeme hodně štěstí do dalších cest.

Jan Toman

Rodák z Hradce Králové vystudoval pedagogické lyceum v Jaroměři a v bakalářském oboru etnologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jako student podnikal o prázdninách s oblibou cesty za dobrodružstvím s batohem na zádech kdy navštívil např. Irsko, Katalánsko, Slovinsko, Ukrajinu, Turecko či Arménii. Po dokončení studií pobýval rok ve Velké Británii, převážně ve Skotsku, kde se živil vesměs pomocnými pracemi, pracoval na zdokonalení jazyka a povedlo se mu vydělat a naspořit první větší peníze. Po návratu do ČR pracoval ve dvou muzeích (Muzeum Boženy Němcové v České Skalici a Národní zemědělské muzeum v Praze) a krátce se i živil jako komparzista a herec drobných epizodních rolí. Na jaře roku 2017 ve svých 28 letech odcestoval s dosti volnými plány do Thajska, odkud potom cestoval i do okolních zemí. Celá cesta, při které se zúčastnil 11 dobrovolnických projektů se pak protáhla na 13 měsíců. Fotografie a zážitky z jeho cesty po Asii i cest příštích můžete najít na Facebookové stránce From a wanderer’s life.

 

 

 

https://cestujemedoasie.cz/

Původním povoláním designérka, nyní cestovatelka, zakladatelka webu Cestujeme do Asie a milovnice JV Asie. Asii miluji natolik, že jsem se v ní po roce cestování rozhodla usadit. Mým aktuálním domovem je země plná skvělého jídla, krásné přírody a úžasně milých lidí - Malajsie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.