fbpx

Seriál: Tři měsíce putování po Indii s odbočkou do Bangladéše a Nepálu

Bře 18, 2019
Bangladéš
4 0

Během cesty vlakem na hranici Bangladéše jsem jen tiše seděl a nechával se unášet kilometr za kilometrem, doprovázen kolébavou symfonií kol vlakové soupravy. Seděl jsem tam na vlastním batohu, na hraně dokořán otevřených dveří (asijská klimatizace) a neměl v hlavě žádná speciální očekávání. To je také ten nejlepší přístup k věcem obecně jaký můžete zaujmout…
Po příjezdu na hranici jsem byl ale poprvé velmi mile překvapen.

Bangladéš – devátá země na cestě

Ta bangladéšská byla již devátá v řadě – chci říct – mám pocit, že už jsem něco zažil. Strýčkové byli ale velmi milí. Jeden z nich se mě vyloženě „ujmul“ a prošli jsme spolu veškerou byrokracií. Včetně zařízení víza během pár minut. Po posledním vřelém stisku dlaní, pár posledních vyměněných větách a vzájemného poplácání mi ještě pomohl zařídit nejlevnější autobus do Dhaky. Hlavního města, kam jsem mířil do neziskové organizace. Ta se později pro můj pobyt v Bangladéši stala jakousi domácí základnou. Ale nepřeskakujme!

Příjemní, nápomocní, zvědaví, usměvaví = obyvatelé Bangladéše

Ještě před nastoupením do autobusu jsem už zabředl do zvědavých rozhovorů se skupinou místních kluků a pocítil tak „bengálské vřelé bratrství“. Tento způsob jakéhosi unikátního bratrského vztahu je přítomen po celé Asii. Ale v každé zemi má jiný ráz a tento se mnou rezonoval. Ukázalo se totiž, že skupina asi pěti kluků doprovází svého „kamaráda“ na autobus do hlavního města, kam opakovaně odjíždí do školy… Moc hezký. Loučili se jakoby odjížděl na rok. Přitom je to nejspíše každý týden stejně. Někdy vidíte kluky jak se spolu vodí za ruce (a ne opravdu to není manifest homosexuality). Nebo jak jeden vede toho druhého přes ulici a kryje ho vlastním tělem před doslovným šílenstvím silnice. S faktem toho, že v těchto končinách světa přecházení komunikace stojí životy mnoha lidí každým dnem je to gesto, které stojí za zmínění…

Později se ukázalo že bratr má místenku hned vedle mě! Za pár minut už jsme společně v sedačkách přeskakovali výmoly a jak už v autobusech bývá zvykem – začínal mžourat očima. Nezanedbatelnou část cesty mu pak mé rameno poskytovalo útěchu pro klidný spánek. Mě ale vzrušení z nové části světa nedalo spát a tak jsem pohledem z okna doslova hltal detaily místního života. Zvláště mne zaujala technika sušení kravinců na zátop (pro vaření na ohni). Způsobů mají hned několik; buď jsou exkrementy „naplácané“ na rovných větvích (tak trochu jako špíz, ale asi to není nejlepší přirovnání, haha) a posléze vyrovnaných někde na slunci a nebo nejlépe – přímo na kmenech stromů, což mě nepřestávalo fascinovat.

Po příjezdu jsme se s mým spolucestujícím rozloučili a následovalo další setkání. Tentokrát se synem významného podnikatele. Prvně mi jen pomáhal nasměrovat na některý z hotelů, kde jsem chtěl nalézt dočasné útočiště před „nástupem“ do neziskovky AID Foundation. Nakonec se ale ukázalo, že čeká na auto s rodinným řidičem, a tak mě vzali s sebou! Po cestě, během rozprav, mi mezi řečí vysvětlil, že auto má privilegium zapnout maják a zvýšit tak šanci penetrovat každodenní dopravní zácpy (VIP nálepka na čelním skle mě kromě majáku zaujala hned na začátku). Prý mají dobré vztahy s premiérkou…

Cestování je hlavně o lidech

Pak už jsem zase sám, s tím obřím batohem na zádech, kličkoval uličkami „staré Dhaky“. Intenzivní zážitek. Někdy byste nevěřili kolik tady toho dokáží vtěsnat do malých prostorů. Aby to nebylo málo, vždy je v uličkách přítomný nespočet zběsile projíždějících motorek a hlavně doslova rykša za rykšou (sedačka spojená konstrukcí s kolem, které je pochopitelně poháněné člověkem). Úzké ulice a malé prostory však nebrání počtu podniků a pouličních restaurací, všemožných opraven a obchůdků. U jedné z prodejen sladkostí jsem zkoumal dezerty a podivoval se nad jejich variacemi a pestrostí. Postarší strýček – prodavač mi hned podává jeden z nich (ten na který jsem se zaměřil zvláště). Ptám se ho kolik stojí a z jeho gest a vlídného výrazu ve tváři začínám chápat že mi ho prostě dává jen tak! Po slově „present“ tedy definitivně přijímám a srdečně a stále překvapeně děkuji. Po Indii, kde by vás často jako „západního“ turistu nejraději nechali platit i za konzumaci místního (znečištěného) vzduchu jsem byl tímto úžasným gestem neskrytě zaskočen.

Galerie

Trochu jsem začal bloudit a neschopen v oblasti najít ubytování si mě všímá další bratr. Zapomněl jsem jeho jméno, ale říkejme mu „Aladin“ (měl takovou „aladinskou čupřinu“ na hlavě). Samozřejmě viděl „která bije“, když mě zahlédl. Nabídl mi, že mi pomůže na hlavní třídu, kde jsou hotely. Zvyknut z Indie jsem přes veškerou důvěru počítal s pozdějším dohadováním o platbu za „službu průvodce“. O to víc jsem byl opět překvapen, když jsme prvně zašli na skvělý dudh-cha, tedy sladký čaj s mlékem, kdy za mě zaplatil a po nalezení hotelu navíc ani nic nechtěl!
Při třetím pokusu se přihlásit na hotel (první dva mne odmítli jako cizince) dávám šéfovi za pultíkem autogram do knihy hostů, trénuju opět svoji trpělivost s vysvětlováním, že „Ček-repablik“ je fakt země v Evropě a jdu si konečně dát vytouženou sprchu. Čti: polít se studenou vodou z kbelíku (standard Indie, Bangladéše, ale vlastně Asie obecně).

„Když jsem začal cestu, žil jsem v jakémsi přesvědčení, že cestování pro mne bude hlavně o nových místech. Mýlil jsem se. Velmi brzo jsem zjistil, že cesta je o lidech. O pocitech, o seznamování se, otevřenosti, přátelství, bratrství, důvěře a hlavně lásce k sobě navzájem bez rozdílu.“

Jak se v Asii oženit snadno a rychle (málem)

K dalšímu bangladéšskému setkání posloužila prodejna s mobily. Hledal jsem obchod, kde bych mohl zakoupit SIM kartu. Pokusit se tak zajistit si možnost internetu, protože v Bangladéši není příliš mnoho šancí připojit se na wifi. A tak jsem potkal krásnou Putul (v bengálštině panenka).

A samozřejmě by bylo nefér nezmínit – také dva další bratry, se kterými v prodejně pracuje. Po základních otázkách ohledně karty jsem si všimnul, že Putul jaksi zírá a neodvrací ze mne pohled. Tak jsem přistoupil na „hru“ a chvíli mlčky zíral zpět. Po chvíli nepřetržitého očního kontaktu z ní vypadlo: „Tumi khub shundor…“. Tenkrát jsem ještě neměl tušení co to znamená… Kluci se smáli a já samozřejmě vyzvídal co říká. Bylo mi vysvětleno, že je to bengálské první „vyznání“ neboli: „Ty jsi tak krásný“. S úsměvem od ucha k uchu jsem jí odvětil že ona je také moc krásná. Jsem zvyklý jednat upřímně, říkat co cítím a tak jsem nad tím příliš nepřemýšlel… Za pár minut následovalo „Ami tomake bhalobashi“, což neznamená nic jiného než „miluji tě“. To už se bratři smáli „až se za břicho popadali“ a já už tam stál v rozpacích. „Aha… to je rychlý“. Na jeden den mi to přišlo už moc, tak jsem se po pár minutách rozloučil. Stihli jsme se ale s jedním z bratrů domluvit, že další den přijdu znovu a pomůže mě nasměrovat do jednoho z obchodů, kde budou mít moji SIM kartu. Za viditelné euforie Putul, která další návštěvu obchůdku chápala po svém. Ano, jako další příležitost vidět „cizince“ znovu.

V Asii jde všechno rychleji…

Další den jsem tam už seděl na stoličce a čekal až bratr odbaví zákazníka a pomůže mi jak slíbil. Mezitím se o mne „starala“ Putul. Což znamená kulení na mne obřích krásných hnědých očí, sem tam jakoby ležérní prohrabování vlasů a úsměv za úsměvem. Vzhledem k tomu, že neumí angličtinu, přešla na taktiku gest. Chytrá! Od žen je to stejně vždy nejsilnější zbraní. Haha. Věřte mi ale nebo ne – nechám na vás – celou cestu si s ženami držím platonický odstup. Jen jsem jaksi s potěchou muže přijímal tyto signály, ale nijak zvlášť nereagoval. Na to Putul „přitlačila“ a vyslovila nahlas svou vnitřní touhu, tentokrát: “I WANT TO MARRY YOU!“

Už jsem si na to v Asii zvykl, rande tu moc nefrčí, kde je vášeň, tam je svatba. Zvláště pak s cizincem, kdy jsme považováni za bohaté ženichy, vzdělané a v neposlední řadě „exotický druh“. Jak moc je to „strategická“ taktika nebo upřímná „láska“, to už také nechám na vás. Samozřejmě bych nechtěl podceňovat všechny vztahy západních mužů s místnímu ženami nebo opačně. Snad zajímavější kulturní pointou tohoto příběhu ale je, že mi později bylo vysvětleno, že se má Putul brzo provdat za domluveného ženicha. Tedy dvě rodiny se dohodly na sňatku, tak jak již v těchto zemích bývá zvykem…
Naše „romance“ eskalovala tím, že mi zaběhla domů uvařit! Dostal jsem k obědu výborné nudle. Silný kalibr. Další účinná zbraň!

Další nevyhnutelné loučení s milostnou písničkou na závěr

Po získání karty přišlo loučení (a konečně k přesunu na jednání o mém působení v neziskové organizaci). Putul mi ještě několikrát po sobě opakovala větu „I will miss you“ načež začala krásným tesklivým hlasem zpívat jednu z bengálských písní. Samozřejmě o nešťastné lásce. Pohotově jsem využil záznamu na telefonu a tak mám tento moment zvěčněn. Později jsem si našel slova písně a musím říct, že snad ani nemohla zvolit nic emotivnějšího. Význam je něco jako: „Našla jsem lásku svého života, tak proč mne opouštíš“. V závěru nahrávky je dokonce slyšet pofňukávání. Nemyslete si že mám srdce z kamene! Ale zároveň „znám svou cestu“, jinak bych mohl být „ztracen“ už mnohokrát. Ve spárech krásných asijských sirén! Hahaha.

David se neoženil, ale pokračoval dál ve svojí cestě. Příště si budete moci přečíst o jeho působení v neziskové organizaci v Bangladéši, jaká je v Bangladéši politická i ekonomická situace a samozřejmě i to, jak důležité je zde působení neziskových organizací. A mezitím se můžete pustit milostnou píseň krásné Putul 🙂

David o sobě

Ahoj, jsem David a začnu pravděpodobně cestovatelským cliché: Zanechal jsem práce grafika ve známém e-shopu v ČR, prodal auto a pronajal svůj vlastní byt. Rozhodl jsem se vycestovat na putování skrze Asii. Na neurčito. Přestal jsem plánovat. Postupně jsem plánování vyškrtl jako příliš “západní” aspekt. Místo toho teď praktikuji více “východní” přístup: jít s proudem a nechat věci plynout. Peníze nemám. Něco jsem sice za 8 let práce našetřil, ale je to budget, který by v Evropě nestačil na půl roku. Cestuji z části i přes workaway.info jako dobrovolník, spím často ve své hamace a vláčím s sebou starej notebook, který mi tak poskytuje možnost občas si přivydělat na výdaje grafikou. Cestu jsem začal v Malajsii a dále pak Singapur, Thajsko, Barma, Laos, Kambodža, Vietnam, Borneo, Indie, Bangladéš, Nepál. … pojďte putovat se mnou! EGOS & SHOES OUTSIDE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.