fbpx

Transsibiřskou magistrálou přes Mongolsko a Čínu do Asie

Lis 23, 2018
Cestopisy & rozhovory
4 0

Dnes pro vás máme rozhovor s Radkou, která se s kamarádkou vydala do jihovýchodní Asie poměrně netradiční cestou – vlakem přes Transsibiřskou magistrálu, Mongolsko a Čínu. Jak se cestuje vlakem přes Rusko, jaká úskalí číhají v Číně a kolik stojí 5 měsíců cestování po Asii se dozvíte v dnešním rozhovoru.

Jak tě napadlo vydat se cestovat? Bylo to dlouhodobější přemýšlení nebo spontánní nápad? A které země jsi v Asii navštívila?

Touha po cestování se u mě projevila, když jsem si někdy v sedmnácti letech pořídila svůj první foťák, abych na cestách mohla dělat lepší fotky, jenomže jsem tehdy na cestování neměla peníze.
Cestovat jsem začala až potom, co jsem se odstěhovala do Norska, kde jsem začala s autostopem a couchsurfingem. Najednou jsem zjistila, že cestování není až tak o penězích, jak jsem si do té doby myslela. Nejdřív jsem procestovávala stopem Evropu, párkrát jsem se vydala za kamarádkou do Afriky a výlet do Asie jsem naplánovala po ukončení magisterského studia v Norsku.

Jak tě napadla zrovna Transsibiřská magistrála?

Mám vystudovanou environmentální chemii a toxikologii. V podstatě takovou kombinaci biologie a chemie, která se zabývá působením chemických látek na životní prostředí. Při práci na diplomce jsem narazila na odborné články o toxicitě sedimentů v jezeře Bajkal a o pár hodin později už jsem měla naplánovanou cestu do Ruska.
No a když k Bajkalu, tak bylo jasné, že musím vyzkoušet cestu po Transsibiřské magistrále! Moje kamarádka v té době pracovala v Šanghaji, tak jsem se rozhodla pak přejet přes Mongolsko a pokračovat do Číny. No a další kamarádka, která v té době pracovala na Zélandu se zmínila, že by ráda procestovala jihovýchodní Asii, dohodly jsme se, že se potkáme v Hanoji a projedeme spolu Vietnam, Kambodžu a Thajsko. Po doporučení dalších cestovatelů jsme přidaly návštěvu Myanmaru.
Dlouho to vypadalo, že pojedu sama, ale nakonec se ke mně přidala kamarádka Hanča, jež jsem poznala na Špicberkách a která měla původně v plánu jet se mnou jen do Ruska a Mongolska, ale nakonec zůstala celých pět měsíců a vydaly jsme se spolu na pár dalších cest i po návratu do Norska.

O Transsibiřské magistrále se občas můžeme dočíst, že není bezpečná. Jak jste to jako dvě holky vnímaly?

To jsou možná nějaké super zastaralé informace. Jízda ve vlaku po Transsibiřské magistrále je mnohem bezpečnější než jízda českým vlakem. Já nemám moc špatných zkušeností z cest, ale jedna taková nepříjemná je právě z českého vlaku. Do vlaku na Transsibiřské magistrále průvodčí nepustí nikoho, kdo nemá lístek a během dne vagónem pravidelně prochází. Spousta lidí má navíc jízdu po Transsibiřské magistrále zafixovanou jako několikadenní párty, kde teče vodka proudem, ale ve vlaku je zakázané pít alkohol.
My jsme navíc cestovaly třetí třídou, takzvanou plackartou, ve vagónu jsme byly s dalšími zhruba padesáti lidmi. To ale neznamenalo, že kolem nás bylo padesát cizinců, na které jsme si musely dávat pozor, ale padesát cestujících, kteří se s námi podělili o jídlo, informovali nás, jak dlouhá bude která zastávka vlaku a dohlíželi, abychom se stihly včas vrátit do vagónu. V Rusku nenastala jediná situace, kdy bychom se cítily nekomfortně. Naopak jsme byly mile překvapeny ochotou a pohostinností místních lidí.

Rusko není destinace, kam by Češi jezdili na dovolenou moc často, na co bys sem ostatní nalákala?

Já bych asi nikoho nikam nelákala. Já jsem spokojená, když většina lidí jede do rezortu do Thajska a já pak mám krásná místa jen sama pro sebe. Narodila jsem se v roce 1989, tak v sobě nemám zakořeněné názory některých lidí starší generace, co pamatují okupaci. Mám cestování po Rusku spojené s neuvěřitelně milými a pohostinnými lidmi a krásnou přírodou, kde člověk potká minimum turistů. Je to ale závislé na destinaci. Jeden z mých velkých snů je podívat se do Norilsku, kde o krásné přírodě rozhodně nemůže být řeč.

A co Čína? Číňané nejsou obecně moc oblíbení jako turisté, jak jsi je vnímala u nich, v jejich zemi?

Musím se přiznat, že na Čínu jsme nebyly vůbec připravené. Byl to šok, přijet z Mongolska, kde je hustota zalidnění méně než 2 lidi na kilometr čtvereční, do dvacetimilionového Pekingu. Lidi se na nás tlačili ze všech stran. Po čistých a uklizených vlacích v Rusku a v Mongolsku najednou bylo normální, že si v Číně cestující ve vlaku odplivovali na zem.
Bez nadsázky musím říct, že bez kamarádky, která v Číně pracovala a měla alespoň základy čínštiny, bychom byly pěkně namydlené. Například jsme nemohly zarezervovat jízdenky do vlaků, protože jsme neměly čínský účet ani platební kartu. Bankomaty nám odmítaly vydat peníze. Měly jsme problém si zabookovat a zaplatit letenky z Číny, protože většina vyhledávačů letenek byla blokovaná a když už jsme se po hodinách proklikaly k rezervaci letenek, tak nám byly odmítnuty platební karty a podobně.
I přes největší snahy jsme měly problém se zvyky Číňanů u stolování, kdy mlaskají, krkají, prdí a podobně. Po delším přemýšlení ale svoji nepřizpůsobivost nechci dávat za vinu Číně. Potřebuju osobní prostor a chvíle, kdy můžu být pryč od lidí, což v Číně nešlo.

Galerie

Je některá ze zemí v Asii, která tě oproti očekávání překvapila vyloženě negativně a která naopak pozitivně?

Na lidech je krásné to, že každý člověk je jiný a každému vyhovuje něco jiného. My jsme po Asii cestovaly většinou ve dvou s kamarádkou, místy ve třech nebo ve čtyřech a i přesto, že jsme všichni měli identické zážitky, tak je každý z nás vnímal jinak.
Mě třeba mile překvapilo Mongolsko, od něhož jsem neměla převratná očekávání. Byla to pro mě jen tranzitní země, kterou musím projet na cestě mezi Ruskem a Čínou. V Mongolsku jsme zůstaly dva týdny pracovat na farmě v nádherném údolí řeky Orchon, kde jsme jezdily na koni, pásly ovce a kozy, vyráběly sýr a podobně. Na druhou stranu musím říct, že mongolská kuchyně je naprosto příšerná a většinu času jsme se potýkaly se střevními problémy, což tu krásu Mongolska trochu sráželo. Moc se nám také líbilo ve Vietnamu, ale bohužel jsme stihly procestovat jen jeho severní část, takže tam mám určitě v plánu se jednou vrátit.
Po cestě jsme potkaly několik cestovatelů, kteří nám doporučovali jet do Myanmaru. Trochu jsme kvůli tomu pozměnily svoje plány a vyhradily si na cestování po Myanmaru skoro tři týdny. Letadlem jsme přeletěly z Bangkoku do Mandalay, navštívily jsme chrámy v Baganu, známé jezero Inle a přejely jsme stopem do Yangonu a na západ země do Ngwesaung. Jak už jsem řekla, jiní lidé mají jiné zkušenosti a nás si Myanmar nezískal. V Mandalay Hanča lehla se střevní chřipkou, v Ngwesaung to zase skolilo mě. Nevýhodou delší cesty po Asii je to, že se člověk nevyhne porovnávání. S láskou jsme vzpomínaly na jídlo v Thajsku a Kambodže, na ceny ubytování ve Vietnamu. V Myanmaru jsme taky měly trochu nepříjemné zážitky s místními, což spolu s našim zdravotním stavem, vybrakovanou kapsou a naprosto šíleným řidičem autobusu, kterým jsme přejížděly z Myanmaru do Thajska, přispělo k ne příliš pozitivnímu dojmu z téhle země.

Co tě na Asii baví a co naopak štve?

Tohle je trochu náročná otázka, kterou úplně nevím jak uchopit. Přijde mi těžké o Asii mluvit jako o celku. Ale jedna z věcí, která mě štve, třeba oproti cestování po Jižní Americe, je vízová povinnost. Především víza do Číny a Ruska nebylo úplně jednoduché získat. Často bychom v některých zemích rády zůstaly déle než měsíc, ale tlačily nás expirující víza. A v neposlední řadě je to také celkem nezanedbatelná položka v rozpočtu. My jsme jenom za cestovní víza zaplatily 5500 Kč.

Dost lidí zajímá, jak je finančně možné dlouhodobě cestovat. Jak si financuješ cesty ty?

Spousta lidí na tuhle otázku očekává nějakou magickou odpověď typu: vyhrála jsem v loterii, mám prima rodiče nebo že mi cestu zasponzoroval přítel. Ale cesty si financuju tak jako každý jiný – nejdřív pracuju a šetřím a pak jedu.
Mám trochu výhodu v tom, že pracuju v Norsku, takže na cesty našetřím o něco rychleji, než kdybych dělala srovnatelnou práci v Čechách. Zároveň ale jezdím stopem, spím pod stanem nebo přes couchsurfing. Po cestě jsme také často dobrovolničily, což celkem snížilo náklady.
Celkem nás pět měsíců v Asii vyšlo na necelých 80 000 Kč (a z toho například 5500 Kč byly poplatky za víza). Pokud vám nevadí angličtina, tak tady je taková přehlednější statistika toho, kolik a jak jsme toho v Asii projely a kolik jsme utratily. 

Máš z cest nějaký zážitek, o kterém můžeš říct, že byl pro tvůj život významný nebo zlomový?

Já jsem dlouho po cestování hrozně toužila, ale vždycky jsem si našla spoustu více či méně objektivních důvodů, proč to nešlo. Moc jsem toužila vyjet na prázdniny na Work and Travel do Ameriky nebo jen sbírat jahody do Skotska a podobně. Ale bývalý přítel byl celkem zásadně proti a já tenkrát neměla koule na to, abych jela někam bez něj. Přišlo mi, že mám povinnosti a závazky k němu, k rodině, ke skautskému oddílu a podobně. Po rozchodu s přítelem jsem si chvíli brečela doma do polštáře a pak jsem si řekla, že odjedu na Erasmus do Norska a už jsem se odtud nevrátila.
Za druhý zlomový moment pak považuji Ekotoxikologickou konferenci, která se konala v severonorském městě Tromsø a na kterou mířili všichni moji spolužáci. Já jsem si ale nemohla ani cestu ani týdenní pobyt v Tromsø ze svého Erasmus stipendia dovolit. Od kamarádky jsem tenkrát slyšela, že na svých cestách hodně využívá možnosti ubytování přes couchsurfing, tak jsem se rozhodla to vyzkoušet a našla si prima hostitele v Tromsø. Pak už zbývalo jen vyřešit dopravu – a proč nevyzkoušet autostop? Původně jsem měla trochu sevřené půlky z toho, že budu stopovat na konci řijna přes 1000 km na sever Norska, ale nakonec se ke mně přidala kamarádka a bylo to skvělé dobrodružství, při němž jsem se zamilovala do stopování, couchsurfingu a cestování bez plánování.

Proč jsi se rozhodla žít zrovna v Norsku a ne v České republice?

Do Norska jsem odjela v roce 2012 původně na půlroční studijní pobyt Erasmus. Po jeho skončení se mi ale nechtělo moc domů a tak jsem nastoupila na roční stáž na univerzitu. Ani po jejím skončení se mi ale nechtělo zpět do Čech a tak jsem tady nastoupila na magisterské studium. Už při studiu na univerzitě jsem si tu našla práci, nejdříve jako uklízečka v hotelu a potom jako osobní asistentka pro zdravotně postižené. Pracuji jenom na 50% úvazek a mám flexibilní pracovní dobu, která mi umožňuje si klidně odjet na půl roku, tak to kombinuji s cestováním.
Jinak Norsko si mě tak nějak našlo samo. Miluju přírodu, chození po horách a kempování a pro toto má Norsko ideální podmínky. V mnohém se mi líbí zdejší systém a mentalita a v neposlední řadě mi to tady také mnohem více vyhovuje z finančního hlediska. Na Čechy jsem ale rozhodně nezanevřela, život v Čechách bych si asi i uměla představit. Je spousta věcí, co mi tady chybí nebo mi nevyhovují a o kterých si myslím, že fungují lépe v Čechách. Nicméně přítel je Nor a prozatím si nedovedu představit, že by se v nejbližších letech byl schopný naučit česky a ochotný pracovat v českém zdravotnictví.

Co všechno jsi kromě Asie projela a jaké jsou tvoje další plány?

Už jsem procestovala pár zemí, ale zajímavá otázka je – nakolik je člověk vlastně pozná. Stačí na poznání země týdenní dovolená? Měsíční pobyt? Můj táta by řekl, že v Českém ráji žije skoro sedmdesát let a pořád se tam dovede ztratit. Ale čistě kvantitativně jsem byla ve většině zemí Evropy, v pár zemích východní Afriky, ve výše zmíněných státech v Asii, v Turecku, Iráku, Ománu a Maroku co se arabských zemí týče, v USA, na Kubě a v Patagonii.
Mým aktuálním plánem je omezit cestování. V posledním roce jsem byla víc na cestách než doma a začala jsem mít pocit, že si to cestování už tolik neužívám. Že vynechávám tu fázi před cestou, kdy se člověk těší a fázi po cestě, kdy je naopak čas na reflexi. Místo toho jsem jen přiletěla domů, přeprala svršky, odsloužila si týden v práci a zase někam zmizela.
Aktuálně tedy vyrážíme s přítelem na kratší víkendové výlety po Norsku a vydělané peníze jednak investujeme do přestavby naší dodávky a také se snažíme našetřit na cestu po Americe. Máme v plánu za rok a kousek nechat naší dodávku dopravit do Buenos Aires a pak cestovat z Ushuaiy (nejjižnější město v Jižní Americe) snad až na Aljašku.

Radka Staňková

Radka Staňková je cestovatelka, fotografka a stopařka co věří, že horká čokoláda a obejmutí vyřeší každý problém. Před sedmi lety vyrazila studovat na semestr do Norska a už se odtamtud zapomněla vrátit. V roce 2015 podnikla s kamarádkou Hančou, se kterou se seznámila během pobytu na Špicberkách, pětiměsíční cestu z Ruska přes Mongolsko a Čínu do jihovýchodní Asie. Přestože miluje cestování, tak se svoji závislost na něm snaží poslední dobou omezit. Spolu s přítelem se vrhli na přestavbu dodávky a plánují cestu z Patagonie na Aljašku. Více najdete na jejím blogu či Facebooku Nestůj a pojď.

https://ceskavmalajsii.cz/

Původním povoláním designérka, nyní cestovatelka, zakladatelka webu Cestujeme do Asie a milovnice JV Asie. Asii miluji natolik, že jsem se v ní po roce cestování rozhodla usadit. Mým aktuálním domovem je země plná skvělého jídla, krásné přírody a úžasně milých lidí - Malajsie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.